13.10.2012 - Cesta z Mařenic a první chvíle v novém domově

Než jsme dojeli do Jablonného, myslel jsem že ohluchnu. Bikuška plakala a velmi hlasitě si stěžovala, že ji odvážíme od maminky a sourozenců. Bylo to opravdu peklo, kdo by byl čekal, že tak malý a roztomilý tvoreček dokáže vydávat takové kvílení. Pískala mi krakticky přímo do ucha, takže se mi jelo celkem dost blbě, nakonec ale asi usoudila, že to k ničemu nevede ( úžasný to okamžik :) ). Plácla sebou na deku, zavrtala hlavu mezi plyšového slona a kabelku a spala (aspoň se o to pokoušela, když jsme zrovna nejeli po silnici/dálnici typu "made in Czech").

Asi třikrát jsme zastavovali na venčení. Obojku si vůbec nevšímala, jen se občas pokusila zakousnout do vodítka. Těsně před první zastávkou (už jsme zajížděli k pumpě) se vyčůrala v autě:) , potom se nám to ale už podařilo vychytat v pravý čas a další nehody se nestaly. Většinu cesty prospala na zadním sedadle a když měla zrovna náladu prozkoumávat okolí, byl vedle vždy někdo, kdo jí zabraňoval vyskakovat z okna, překousávat hadičky s brzdovou kapalinou a skákat řidiči po hlavě:)

Horší to bylo v noci, běhali jsme každé dvě hodiny čůrat ven. Bohužel nám to venku vyšlo jen jednou, zatím je to asi pohodlnější doma na lino. Druhý den jsem ji sehnal kousek prostěradla, na které je zvyklá se venčit už z domu. Mohla by aspoň chodit na jedno místo s prostěradlem a plínou, protože běhat tak často ven s už vyprázdněným štěnětem nemělo moc smysl.

Více v galerii